PONDĚLÍ 17. srpna 1998
7:30	Vstáváme a rozmrzáme. Honza si rozložil spacák na silnici a vypadá to, že ho bude snad žehlit. Po odjezdu se ještě vracíme pro Jirkovu vidličku, kterou ale nakonec sám majitel našel vedle sebe v kapse ve dveřích! Zastavujeme u romantického odpočívadla s vodopádem. Snídáme a chladíme si pivko na cestu. Chtěli jsme si při té příležitosti dopřát trochu hudby, ale když jsme vyndali kytaru z pouzdra, odhalili jsme katastrofu. Odlepila se kobylka!
9:15	Andorra je stát jednoho města na kopci, nápisů v neurčité řeči podobné francouzštině i španělštině zároveň a policistek oblečených jako hostesky. I na křižovatce s fungujícími semafory pro jistotu jedna stojí a nepochopitelným máváním rukama rozsévá zmatek do řad řidičů. Naštěstí za sebou máme Francii, takže nás už jen tak něco nerozhodí.
10:00	Konečně je tu Španělsko. David škemrá u pasové kontroly o razítka a po dvaceti minutách je opravdu dostává. Nejdřív nechápali, k čemu že je potřebujeme, pak je nemohli najít, ale nakonec nastavili datum, navlhčili polštářek a váhavými pohyby označili naše pasy. Cíleně se snažíme proclít litr rumu a 5 cigaret a tímto se bryskně zbavujeme celníků.
17:00	Parkujeme v garážích barcelonského přístavu. Andorrskou zimu jsme vyměnili za španělský hic. Něco jako z bláta za do louže. Vyrážíme do centra předstírat turisty. Živé sochy, obrovský trh potravin, super obchoďák, lehký oběd (pivo s tapas) a hurá zpátky do přístavu. Marně hledáme Santa Mariu. Od prodavače párků jsme se nakonec dozvěděli, že je kaput. Údajně při nedávných oslavách málem vyhořela. Lenin si celou tu dobu myslel, že je to kostel, takže ho ani moc nemrzelo, že jsme ji nakonec neviděli. Při placení parkovného nám mašinka odmítla vrátit drobné, ale díky personálu parkoviště se vše vyřešilo k naší spokojenosti. Jak vidno, Španělé jsou kultivovaný národ. Na molu potkáváme vysmátého černocha s walkmanem. "Do you smoke hash?" říká místo pozdravu. Na naše váhavé krčení ramen reaguje slovy: "No...? I do!" a vesele pokračuje v chůzi.
18:20	Už asi hodinu se snažíme vymotat z města. Tímhle tempem bychom do Granady dofrčeli nejdřív za týden. Jedeme přes noc abychom získali trochu času.
	ÚTERÝ 18. srpna 1998
8:30	Zastavujeme na odpočívadle, abychom si protáhli kosti. Krajina v okolí z gruntu změnila ráz, a my si konečně začínáme připadat jako ve Španělsku. Hory, téměř žádná vegetace a uprostřed toho všeho dálnice. Jsme asi 130 km od Grenady a jedeme dál.
9:50	Snídáme a lepíme utrženou kobylku na kytaře asi 50 km od Granady. To už je takový náš rituál - vždycky, když se někam bere Jirkova kytara. Teplota vzduchu roste.
10:30	Spolu s polovinou obyvatel této krásné země přijíždíme k Alhambře. Bohužel, lístky mají až na 17:30 a fronta u pokladny měří asi 200 m. Jako filmový štáb s jednou legitimací od tisku, kamerou a našimi ksichty se evidentně neprosadíme a zeď se přelézt nedá. Vedro je úděsné.
11:30	Vzdáváme to. Jedna pozitivní zpráva: Honza našel pro Jirku lžíci v akvaduktu. Platíme za parkování a uháníme směrem k pobřeží. Zbytek dne a noci trávíme pod Motrilem v zátoce na nejlepší pláži, jakou jsme v celém Španělsku potkali. Málo lidí, studené pivo a křišťálově čisté moře. Večer navíc všichni odjeli, takže si nikdo nestěžoval na náš falešný zpěv a rachot rozladěné kytary. Sjíždíme se slámou a nealkoholickým pivem.
	STŘEDA 19. srpna 1998
7:00	Budíček, jedeme dál. Při balení jsme zjistili, že kytara včera Leninův hudební zásah nepřijala a vzteky si zase odlepila kobylku. V Algeciras kupujeme plavbenky na trajekt do Ceuty pro Davida s Honzou a válíme se na pláži . Víza do Maroka máme na celý týden, takže se stihneme vystřídat. Odpoledne jsme navštívili Gibraltar, projeli ho křížem krážem , pohráli si s opičkami a v typicky "anglické" restauračce povečeřeli Fish & Chips . Na noc jsme se opět uchýlili na pláž.