Videogalerie Expedice Španělsko `98 (plocha)

Videogalerie Expedice Španělsko `98

<hlavní videoklip zde>

				Seznámení s členy posádky: Jirka za volantem, Lenin žere, Honza se krčí vzadu a David točí. Poslední loučení před odjezdem. Závěti sepsány, siroty zanechány - vyjíždíme.
				V rakouských horách je zničeho nic rozkopaná silnice a semafor. Je skoro půlnoc a svítí červená. Asi po čtvrthodině čekání Leninovi ruply nervy a šel se "na to podívat"...
				Jsme někde v Itálii. Díky Leninovým navigačním schopnostem a snaze vyhnout se placeným dálnicím jsme platili už aspoň pětkrát a ještě zabloudili.
				Jedeme nonstop. Jsme mladí a hodně vydržíme, takže nám spaní v autě činí velké potěšení. No řekněte - nejsou roztomílí?
				Davidova "momentka" u silnice.
				V metodách sebetrýznění dosahujeme skutečné dokonalosti. Odhlasovali jsme si, že až do Janova nebudeme jíst - co na tom, že je to ještě, bratru, čtrnáct hodin cesty.
				Večerní siesta místních obyvatel.
				Zpětně jsme se shodli, že nejhorší řidiči jsou Francouzi. Zde jen pro ukázku respektování pravidel silničního provozu v Nice.
				Protože jsme se domnívali, že franků máme dost, nevyměnili jsme si na hranicích ani centim. Stačila jediná návštěva benzinové stanice, abychom pochopili svůj omyl. Nemáme peníze, nevíme, kolik se platí za dálnici a moment zúčtování se blíží...
				Díky Leninovým neznalostem francouzštiny čekáme v Aix-en-Provence na otevření směnárny, která o tom ten den ani neuvažuje.
				Díky moderním vymoženostem našeho motorového vozidla můžeme využívat funkce automatického udržování kursu. Stačí říct: "autopilot" a spolujezdec se poslušně ujme řízení. Pozn.: na tachometru je 125 km/hod.
				David za romantického svitu reflektorů kutí večeři, chlapi seřizují světlomety... prostě idylka.
				Máme za sebou tři hraniční přechody a nikde po nás nechtěli pasy. Vždycky jsme ale aspoň viděli celníky. To na hranicích s Andorrou jsme je museli hledat.
				Poprvé jsme si dovolili luxus spát ve stojícím vozidle. Jsme sotva pár metrů za hřebenem Pyrenejí a je tam pěkná kosa! I drsňák Honza nevydržel venku a roztřeseným hlasem škemral, abychom ho pustili dovnitř.
				Naše druhé setkání s mořem. Pozorujeme ženské, popíjíme vychlazené pivo a lebedíme si na pláži.
				Něco jako víno, ženy a zpěv. Co na tom, že vlastně ani ten zpěv nebyl tak docela zpěv.
				A tak se nám tu líbilo, že jsme tady rovnou přespali. Poprvé spíme mimo auto pod širákem. Máme před sebou šestý den cesty.
				...takže jak Jirka nakázal, jsme právě na španělském pobřeží v okolí Algeciras... támhle někde za Leninem, v těch mracích, je vidět Gibraltar... Hovno!
				Fronta na Gibraltar je neuvěřitelná. Tentokrát se ale nevzdáme. Gibraltar není nějaké blbé Monaco. Někteří zrádci však již vyměkli a šli si protáhnout kosti.
				Blížíme se k "bráně nebeské". Už je to tady... už je to na dosah ruky...
				Ve snaze vidět opičky šplháme s naším autem jako kamzíci. Výš už se ale vážně nedostaneme a kýžení opi stále nikde.
				Nakonec jsme několik exemplářů našli a stihli jsme i večeři. Tím jsme si splnili naše odvěké přání dát si typické britské jídlo: fish'n'chips.
				Velké Přípravy na výsadek do Maroka. Heslo "brát jen to nejnutnější" nápadně připomíná to, které jsme si dali už v Praze.
				Srdceryvné loučení s našimi dvěma bratry. Ani oni sami neveděli, do jaké divočiny se to pouštějí.
				Zatímco si David s Honzou válejí šunky v Maroku, Jirka s Petrem dřou jak barevný. První fáze opravy kobylky: broušení.
				...samý krávy, ty vole!
				První pokus o vyzvednutí Honzy a Davida v Algeciras nevyšel. Naštěstí měli jiné Čechy, takže jsme neodjeli s prázdnou.
				Balzám na Leninovo srdce ekologa. Hejno větrných elektráren.
				Tak takový budíček jsme nečekali. Hromadný útok skopového hned za rozbřesku nás přímo vystřelil ze spacáků do auta. Celkový čas na probuzení, sbalení a snídani: 15 sekund.
				Sevilla. Lenin se pokouší dovolat nějakého Španěla, se kterým si chce dát po cestě dostaveníčko, Honza a David odpočívají. (Zde je vidět, že jsou to skutečně jen lidé. Jejich pozdější výkony totiž hovořily proti tomu.)
				Vcházíme do sevillských paláců...
				...a jejich zahrad. Nevíme, k čemu sloužily kdysi, pro nás se staly jednou velkou hladomornou.
				Žízní jsme naštěstí netrpěli, protože po parku sem tam rozházeli tato zábavná napajedla. Musíte nohou sešlápnout tlačítko, které spouští vodu, a udržovat takový tlak, abyste proud dostali až do pusy, ale nenacákali si do očí. Velmi povedené.
				Otupělí vedrem čekáme, až se uvaří těstoviny. Některé členy už opouští jejich obvyklý bohulibý klid.
				První zastávka v Portugalsku. Sjeli jsme se silnice při první známce volně se vyskytující kapaliny, do níž bychom mohli naložit svá rozpálená a upocená těla. Tehdy jsme si ještě mysleli, že se v ní ochladíme. Byla tak nechutně teplá, že jsme se ani neobtěžovali ji nafilmovat!
				Jedním dechem jsme umyli auto i sebe (skutečně jedním dechem, ne jednou vodou) a ještě jsme měli tu drzost si od pumpařky půjčit klíče od záchoda a všichni si dojít na velkou.
				Čekáme než otevřou směnárnu. Píšeme matkám a milenkám a kecáme blbosti.
				David v korkovém opojení... v háji, tedy korkovém... háji...
				Honza, Lenin a David dovádějí ve vlnách. Povšimněte si, že jako jediní. Nompgální lidi totiž nebyli tak blbí, aby lezli do tak studené vody.
				První zážitky z Expa - David se kachní ve vodě a Krčmi filmuje baby. Celá výstava je vlastně taková větší pouť.
				David opět ve vodě. Tato atrakce spočívala v tom, že jednou začas začala ze země z ničeho nic tryskat voda. Nic netušícím lidem přímo nohama. Zatímco nompgální lidé prchali pryč, David prchal opačným směrem.
				Stávají se z nás skušení frontoví bojovníci. Tahle lajna byla tříhodinová, ale taky naštěstí nejhorší, co nás potkala. Inu říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Myslím, že nás nezabila.
				Zasloužilý odpočinek po těžkém dni. Vypocené tekutiny je třeba dočerpat za každou cenu - a že tahle byla pěkně vysoká.
				Opět první fáze lepení kobylky. Celkem už potřetí.
				Honza spí, Lenin hladově přihlíží, jak David kouzlí nad vařičem, a Krčmi blbne s kamerou. Tisíckrát ověřená a vybrušovaná činnost.
				Honza natáčí "jadernou elektrárnu", v jejíž vodní nádrži se mezitím, nic netuše, koupají Lenin a David. Dodnes jsme skutečně neověřili, zda ty uvozovky okolo ní patří nebo ne.
				A to je ta nádrž. Naprosto zřetelného faktu, že silnice vypadá, jako by nompgálně vedla pod vodou, jsme si tehdy příliš nevšímali, a proto nás ráno překvapilo, že nám vlnky laškovně olizují spacák.
				Konečně jsme se (opět) dostali až k fázi číslo tři - natahování strun a ladění.
				Jirka si smutně prohlíží svůj obraz ve vodní hladině a čeká, až se "hoši" konečně nasytí házení žabek a konečně odtud vypadneme.
				Na první pohled možná není nic vidět (a nejspíš ani na třicátý druhý), ale přes půl čelního skla se táhne prasklina, která má zcela jasně v úmyslu expandovat.
				David chrní. Krátí si tak dlouhé čekání na nejmenovaného člena výpravy, který si asi před hodinou "odskočil" na záchod.
				A tu ho máme.
				Vypadá to, že začínáme blouznit, ale je to jen klam. Opravdu jsme se všichni vrátili po všech stránkách zdrávi. Ugh, ugh...
				Závěrečné zdokumentování naší architektonické kratochvíle...
				...a ještě jedno. Všechno tohle jsme vyrobili holýma rukama (a polní lopatkou) za inspiračního přispění dvou litrovek španělského červeného vína.
				David s Honzou konečně přiznali, že šanci dát si pravou španělskou paellu definitivně propásli. Takže jsme ji koupili v sámošce a Honza ji teď trápí v kotlíku. Byla sice, samozřejmě, horší, než ta, co měl Krčmi s Leninem, ale byla jejich.
				To, co původně David říkal a co díky Jirkově odbornému technickému zásahu teď vypadá jako hajlování, bylo "fuck off" a patřilo to kameramanovi. Nebo obsahu našeho kufru, to už teď asi nikdo nezjistí.
				bez komentáře
				Lenin těsně po probuzení a jeho obvyklá snídaně. Je patrné, že David od něj po cestě již ledacos pochytil.
				Teď už nám budou hraniční přechody připomínat pouze fakt, že se s každým dalším víc blížíme k domovu. Jsme opět ve Francii.
				Naznali jsme, že Francie je asi dost divná země, když tam pasou ovce na silnici a bača za nimi jezdí v Peugeotu. A to jsme ještě nevědeli, že pár metrů dál je kravín ve skále a východ z něj ústí přímo na silnici. Připadali jsme si jako Alenky v říších divů.
				Zase žereme. Koho to tak asi baví dívat se, jak se naše čtyřka prožrala celým výletem. Tady aspoň díky Davidově reportérské duchapřítomnosti víme, kde přesně to bylo.
				Lenin si ve Versailles sundavá ponožky. Vydržte, už to bude končit...
				Obídek v podzemní garáži francouzského supempgarketu. Nebojte se, to jídlo bylo naše, bylo ho málo, ale popelnice jsme ještě probírat nemuseli.
			Ve Francii kropí trávníky i v dešti.
			Prohlídka Petěrburgské... totiž Pařížské vernisáže. Až tam někdy budete, všimněte si, že při pohledu od Louveru ten novej oblouk stojí s tím starým pěkně v zákrytu.
			A teď jeden z nich pěkně zblízka.
			Pařížské katakomby. Síť podchodů, průchodů a metra je úžasná. U nás se tomu přibližuje snad jen přestup na Můstku.
			Zasloužený odpočinek po dlouhém brouzdání Paříží.
			Je to vážně zvláštní, kolik našich fotografií a videí se točí okolo jídla, takže jste nejspíš už pochopili, že je tato činnost pro cestovatele (našeho kalibru) skutečně klíčová.
			...no ono to možná bude trochu jinak. Když jedete autem, vždycky se najde spousta atrakcí ke koukání. Ale když zastavíte, začnete se nudit. A proto tolik záběrů kuchtícího Davida či "močících kovbojů".
			Odjíždíme z místa činu. Opět přichází na scénu statická kamera.
			David zamyšleně vyhlíží do krajiny a v duchu zajisté připravuje další trasu. To už je taková naše úchylka zachycovat se navzájem při takových intimních okamžicích.
			Všechny kazety už máme přehrané tam i zpátky aspoň tisíckrát, takže vezmeme zavděk i Leninovou produkcí.
			Jedna z našich častých relaxačních zastávek u pumpy - tentokrát již při odjezdu z Francie. David sedí na krabici s pískem a svou hrou zahání čumily.
			Francie nám poskytla snad nejvíc překvapení na silnici. Pohleďte na tohoto "drobečka".
			Dáváme vale i Francii. Už nás čeká jen pěkné zakufrování od Davida...
			...hlad...
			...a zpětný kulturní šok při návratu do vlasti. David měl vypnutou kameru na klíně, pohraničník však důležitě pravil: "Tohleto si schovejte. Nejsme tu v divadle."
			Konečně sladká domovina. Závěrečné potřesení rukou nad úspěsným pokořením neznáma jménem Španělsko a pak už jen hurá se najíst, umýt a pořádně vyspat.