PÁTEK 14. srpna 1998
16:00	Už druhý pokus o odjezd se podařil. Lenin přišel jako poslední, zato s sebou táhnul největší batoh. Vyrážíme do Prahy zaplatit pojištění a koupit rakouskou dálniční známku.
17:00	Opouštíme Prahu a vyrážíme vstříc neznámé cizině. A už po cestě začínáme zjišťovat, co jsme všechno zapomněli doma. Nejlepší skóre měl Jirka: baťůžek, málem ešus, CéZetku, brýle proti slunci a příbor. Sekyrku, kterou jsme nakonec stejně nepoužili, naštěstí stihl sehnat u babičky výměnou za acylpyrin.
19:10	Zastavujeme se v hospodě na večeři. Na dlouhou dobu je to naše poslední slušné jídlo. Jirka už začíná prudit s kamerou.
20:00	Bloudíme v okolí Krumlova ve snaze najít přechod Dolní Dvořiště.
20:30	Tankujeme na čáře, kupujeme pár posledních Budvárků na cestu a přejíždíme do Rakous. Cesta probíhá klidně, z dálnice nás nikdo nedostane.
23:17	Právě jsme objeli Salzburg. Lenin už asi dvě hodiny hnípe, Honza má útlum a David s Jirkou si asi za chvíli začnou strkat zápalky do očí. Střídají se u volantu.
23:55	Odbočujeme z dálnice, abychom se vyhnuli placenému tunelu. Cesta se vine do kopce, který se ve tmě a mlze zdá nekonečný. Asi po třičtvrti hodině neustálého šplhání nám došlo, že to není žádný kopec, ale hory, kde je navíc pěkná zima.
1:00	Sjíždíme z hor do údolí. Asi po půl hodině neustálého klesání si David otevřel okénko, aby se osvěžil trochou mrazivého vzduchu. Něco tu začíná smrdět. Je cítit spálenina. A je to tu. Zpod kapoty vychází hustý kouř. Zastavujeme v kopci a David vyskakuje z auta. Nevěřícně a zděšeně zírá na do ruda rozpálené přední brzdové kotouče.
	SOBOTA 15. srpna 1998
2:30	Vjížíme do Itálie. Zdá se ale, že tu mají celníci přes noc volno. Neujedeme ani kilometr a sakra! - placená dálnice. Není úniku. Na to, že nemáme ani liru, jsme dost v pohodě. Snad to nějak dopadne. Po padesáti kilometrech skutečně konečně potkáváme směnárnu, takže nás nezavřou. Jen pohled na dva policisty pobíhající okolo se samopaly v rukou nás trochu znervózňuje, takže radši jedeme dál.
3:35	Davidovi už mi jde každé oko jinam a radši se pouští volantu. Předává štafetu Honzovi a padá do bezvědomí. Dobrou noc.
6:13	Probouzí se do chaosu. Nikdo neví, kde jsme, zato každou chvíli platíme nějaké dálniční poplatky. Řízení přebírá od Honzy Lenin. Jako dosavadní navigátor sice nemá ani páru, kde jsme, ale snad se osvědčí aspoň jako řidič.
11:20	Jsme v horách asi 80 km od Janova, hladoví jak vlci. Od včerejška jsme nejedli, protože Jirka prohlásil, že se nasnídáme až v Janově. Naštěstí nakonec dostal sám hlad, takže "snídáme" na odpočívadle velikosti dlaně někde v horách. Všude, kam se podíváš, sráz dolů a serpentiny nahoru. Krása.
13:00	Vjíždíme do Janova. Jako na potvoru nám zrovna dochází baterka v kameře. Časem se ukáže, že je to její dobrý zvyk. Zničeho nic nám ulítla poklice. Naštěstí ji jeden hodný pan Ital zahlédl a přivezl nám ji. Odteď budiž nám osinou v autě.
16:00	První koupání v moři. Po nekonečných kilometrech riviéry, po obou stranách obsazené auty, jsme našli parkoviště s nádherným kaktusem. Přirazili jsme zadními dveřmi až k němu, aby nám nikdo nemohl do kufru... a začali jsme si z něj vybalovat plavky. K vodě se šlo přes svodidlo šupem dolů, u trati po trubce se zdi, rychle přes koleje a po rozpadlém žebříku na hromadu kamení, které tam tvořili pláž. Než jsme se vrátili k autu, byli jsme stejně zaprášení a zpocení, jako když jsme ho opouštěli. Už došla i druhá baterka do kamery.
19:42	Už asi 40 minut jedeme (z úsporných důvodů!!!) na rezervu a pumpa nikde! Schválně jak daleko ještě dojedeme a jak daleko pak budeme muset tlačit. Naštěstí nás zachránilo ESO.
	Vjíždíme do Francie. Protože Lenin tvrdí, že má franky, nic neměníme. Bohužel se vzápětí ukázalo, že jeho dvě stovky nám nestačí ani na benzín, natož na dálnici.
23:30	Po tříhodinovém hledání příbytku a bloudění po Nice a okolí jsme zakotvili poblíž Grasse. Snad se nám dnes v noci podaří už konečně vyspat. Máme dost!
	NEDĚLE 16. srpna 1998
	Ráno jsme přeformátovali kufr a zjistili, že máme spoustu místa. Během snídaně jsme navázali dva kontakty s domorodci. První byl cyklista-závodník, který naštěstí jen profrčel okolo. Zato druhý na nás mluvil. Jeho zkusmý přechod do angličtiny zachytil pouze Lenin, ale ani ten nebyl schopen vyrozumět, co vlastně chce. Naštěstí se oba tvářili vesměs přátelsky, což nás uklidnilo. Leninovi se zmuchlala kazeta a posmutněl.
13:00	Hledáme směnárnu. Usilovně. V Draguignan jsme proto navštívili Office du tourisme, kde kupodivu nemluvili anglicky. Pomocí Leninových rukou a nohou jsme upoutali pozornost anglicky-poněkud-rozumějícího kolemjdoucího, který přetlumočil naše otázky paní za přepážkou. Dozvěděli jsme se, že nejbližší otevřená směnárna je v Aix-en-Provence, vyfasovali jsme mapu a vyjíždíme za dalším dobrodružstvím.
16:20	V Aix čekáme asi čtyři hodiny na otevření směnárny, abychom posléze našli jinou s celodenním provozem... Vychytrale střídáme parkoviště, abychom snížili riziko, že někdo zjistí, že neplatíme. :-)
17:30	Už je zase pozdě odpoledne a my se ještě plácáme někde uprostřed Francie...
23:40	Překračujeme hranici do Andorry. Jako obvykle není po celnících ani vidu ani slechu, což se však vzhledem k neuvěřitelné kose dá snadno pochopit. Zdoláváme horský hřeben a asi v 1800 metrech nad mořem se ukládáme v autě ke spánku. Honza to nejprve zkouší venku, ale asi po čtyřiceti minutách už drkotá zubama, prosebně klepe na okno a mektá něco o dvou prstíčkách. Venku je asi tak 5°C.