(David s Honzou) na cestu do Afriky. a odcházíme do přístavní haly.Po příjezdu do Ceuty jsme si v sámošce nakoupili jídlo na oběd a vydali se pěšky asi 3 km k hranicím Maroka. Tam nás čekal první velký kulturní šok. Všude spousta špíny a odpadků, fronty Arabů přenášejících přes hranici tuny zboží - hlavně směrem do Maroka. Po vyřízení formalit se nás ujal jakýsi celník v civilu a dal nám pár dobrých rad. Chtěl za to menší bakšiš, ale když jsem mo podal hrst drobných, jen se usmál a popřál nám šťastnou cestu. Asi jsem ho trochu podcenil!
Za hranicemi jsme si vzali taxík do nejbližšího většího města Tetouanu. Vyšel nás na 100 dirhamů (asi 350 našich). Cesta nebyla tak zlá, jelikož jsme jeli jen ve čtyřech. (Normálně se jezdí až v sedmi lidech.) Tam náš kulturní šok pokračoval a vydržel nám až do odjezdu. Courali jsme po městě a nevěřili svým očím. Každých 30 vteřin se nám někdo snažil vnutit své služby, zboží nebo haš. Pokoušeli jsme se najít nějaký hotel, ale všude bylo plno. Až na jeden, který byl zase moc drahý. Vtírnul se k nám jeden anglicky mluvící Arab a chtěl helpnout. Prý zdarma, ale nakonec jsme museli včas hodit zpátečku a zmizet v davu, aby nás se svými kumpány neobral o všechno. Hotel jsme tedy nesehnali a tak jsme se pěšky vydali do blízkých hor. Už se stmívalo a my zjistili, že se za námi táhne banda asi pěti mladých grázlíků a pokřikuje na nás. Byla už skoro tma a oni se pomalu blížili. Nakonec nám zachránil krk taxík stojící opodál, který nás za 30 dirhamů odvezl do hor, kde jsme se mezi skalami uložili na noc.
Taxikáře jsme tentokrát ukecali na 70 dirhamů a nechali se odvézt zpět na hranice. Po jejím překročení jsme se málem porvali s jedním dealerem v marné snaze koupit nějaký hašiš - další problémy už naštěstí nebyly. V osm jsme v Ceutě nasedli na trajekt a vyrazili zpátky do Algeciras. Tam nás ovšem čekalo nemilé překvapení! Přestože jsme byli jasně domluvení, naši parťáci nás tam nečekali. Takže nám nezbývalo než o půlnoci zvednout zadky a vyrazit přes celé město hledat brloh na spaní. Vzali jsme to směrem k naší známé pláži a s údivem konstatovali, že to tam v jednu ráno vypadá jako v poledne na Václaváku. Byla tam snad půlka města a chlastalo se, zpívalo, hrálo a tancovalo. Tak jsme si ustlali v klidu za pláží na pastvině mezi lejny a oddali se zaslouženému odpočinku.
Prima, tentokrát to šlo po másle. Srazili jsme se v přístavu, vyjasnili si, proč že tam sakra včera nebyli (neumí číst v jízdním řádu a na naši linku už nečekali), a po krátké relaxační poradě pod palmami jsme vyrazili do vnitrozemí. Protože kluci neustále básnili o typicky španělském jídle jménem paella, zastavili jsme na večeři v motorestu. Jako na potvoru ji neměli, tak jsme si aspoň zahráli na ubruse piškvorky.
Padla tma a na program dne přišla naše oblíbená hra "hledej kam bys hlavu složil". Asi jsme si zvolili moc velkou obtížnost nebo co, ale nakonec jsme skončili nedaleko opuštěného prasečáku v poli. Naštěstí nejsme příliš nároční, jen Honza trochu vyskakoval ze spacáku a sprostě nadával mravencům, kteří si přes něj zřídili stezku.
