Ještě napůl spící jedeme do Sevilly .
Procházíme sevillské zahrady a paláce (jsou nekonečné, když uvážíte, jaký máme hlad ) a posléze vyjíždíme z města. Jelikož je vedro jako v pekle, kupujeme každou chvíli zmrzlinu a chladíme se zevnitř. Odhlasovali jsme si (3:1) návštěvu výstavy EXPO '98 a tak míříme k Portugalským hranicím. Ty brzy překračujeme a asi v šest večer parkujeme u řeky, která má teplotu okolo 36° C . Na kamenité pláži pod mostem odpočíváme, vaříme večeři a snažíme se vyrovnat s časovým posunem.
David se pokoušel trochu rybařit, ale když po hodině už už tahal z vody zhruba pětatřiceticentimetrový kousek kapříka (nebo něčeho takového), mrcha se mu v poslední chvíli vyškubla a zmizela zpátky v řece. Čímž ho pěkně vytočila. ...alespoň takhle nám to všechno David vyprávěl. :-)
Asi začínáme mít hlucinace. Zdá se nám, jako by se blížil známý zvuk... jeho nezřetelné kontury nám ještě neodhalují, co to vlastně je... blíží se to... A N O! Jsou to zvonky! Vyděšeně se vrháme k věcem, ale kolem projde vcelku neškodné stádečko koz s bačou. Zdá se, že nás ten dnešní budíček poznamenal opravdu vydatně.
Ještě v deset hodin večer bylo takové teplo, že se člověk potil. Vykoupat se moc nepomáhalo - to se člověk spíš ještě ohřál. Spíme bez spacáků přímo na pláži.
- čistíme si zuby, holíme se, myjeme si hlavu i auto, pereme atd. Pumpařka nás za to viditelně miluje. Sháníme směnárnu, abychom měli na benzín. Zdá se, že v Portugalsku mají na všechno dost času, takže před otevřením místní banky ještě stíháme napsat pohledy.
Přijíždíme na EXPO a Lenin se vydává shánět přednostní parkovací kartu na základě své novinářské legitimace, abychom nebyli nuceni parkovat kilometr či dva od brány. Opravdu zabodoval, jelikož sehnal nejenom "VIP" parkování, ale i dvě volné vstupenky na EXPO.
Všichni, co mají něco společného s výstavištěm nebo jeho parkovišti mluví minimálně anglicky, většina z nich navíc ještě německy nebo francouzsky. A jsou to všichni Portugalci.
Jelikož už je po poledni, jedeme nakoupit trochu jídla do největšího Portugalského Maxi-Mega-Hyper-Supermarketu. Jen podzemní garáže jsou tam tak rozlehlé, že člověk potřebuje mapku (která je samozřejmě k dispozici), aby trefil zpátky ke svému autu. Potom jsme se vydali hledat Atlantik, abychom jej po několika neúspěšných pokusech skutečně našli. Moře bylo poněkud studené, takže jsme byli jediní ve vodě bez neoprénu . Zato jsme si pěkně zařádili v dvoumetrových vlnách. Když jsme se dostatečně unavili, vyrazili jsme si do vnitrozemí hledat místo na spaní.
Vracíme se do Lisabonu a jdeme konečně na EXPO. Nevypadá to tu špatně, akorát že se všechno točí okolo moře. A hlavně jsou tu tuny lidí, tudíž se na každou trochu zajímavější atrakci stojí fronta. Například na vstup do pavilonu virtuální reality jsme v odpoledním vedru čekali více než 3 hodiny , načež hned u vstupu Honza pohotově poznamenal, že to tam vypadá jako ve Studiu Kamarád... Tak zlé to naštěstí nebylo - až tu ostudu, když Jirku chytil personál, jak se pokouší potajmu natáčet. David to naštěstí za něj vyžehlil, takže ho nevynesli v zubech.
Taky jsme viděli moc pěkně udělané představení v pavilonu Utopie, 3D promítání ve Future pavilonu a pár dalších volovinek jako třeba průvod alegorických vozů, bunjee jumping nebo koncert jakési portugalské operní pěvkyně (bohužel v jejím rodném jazyce). A to všechno nám trvalo celý den. Pak jsme se lehce navečeřeli a courali dál. Jirka s Petrem z nějakého důvodu (a zcela zbytečně) sháněli po zbytek večera urputně kondomy. Podle programu totiž měla proběhnout reklamní akce, při které měla být výše zmíněná antikoncepce volně distribuována mezi zainteresované návštěvníky výstavy. Proto ti dva otravovali dotěrnými otázkami kdejakého policistu, ale nakonec stejně neuspěli. (Jsem zvědav jak to teda nakonec spolu vyřešili :-) )
Kolem půlnoci jsme to zabalili a nabrali kurs zpět do Španělska. Na noc jsme to zapíchli v háji korkových dubů asi 50 km od španělských hranic.
