STŘEDA 26. srpna 1998
	Hned ráno jsme provedli hrozně fikané zúčtování našich vzájemných dluhů, které nám však později při konečném počítání silně zkomplikovalo situaci. Vybrali jsme si totiž z fondu escudos, rozdělili si je rovným dílem, vyrovnali dluhy a zase je tam všechny vrátili. Strávili jsme hodinu hádáním a nakonec si ani nezapsali, kdo tam kolik vložil.
	Kdy jsme se ocitli zpátky ve Španělsku, nikdo neví. Silnice byla totiž tak nová, že na ní ještě nestihli ani namalovat hranice. Na oběd jsme zakotvili na smetišti u Méridy. Jako vždy jsme hledali vodní hladinu a stín a toto turisticky nehodnotné místo nám obého poskytlo dostatek. Řeka byla však natolik kalná, že se nikdo neodvážil do ní vlézt, aby zjistil, co je pod hladinou. Pojedli jsme Davidovu specialitu vepřové na pomeranči , navzájem se rozdrtili v piškvorkách a když opadlo největší vedro, vydali jsme se dál na cestu. No a taky jsme samozřejmě brousili kobylku .
	Další putování za vodní hladinou nás ale konečně dovedlo k vytoužené koupeli. Zaparkovali jsme na liduprázdném břehu jezera a David s Leninem se běželi vykoupat. Bylo nám sice podezřelé, že je tu tak prázdno a že nikde nebyla ani závora, ale kdo se moc ptá, moc se dozví. Krčmimu s Honzou se podařilo v okolí sehnat pár piv a fámu, že toto jezero ve skutečnosti slouží jako vypouštěcí nádrž nedaleké jaderné elektrárny , ale kdo by jim věřil, že... Davidovi se jako obvykle nepodařilo chytit žádnou rybu a vymlouval se při tom, že ty tříoký ryby dneska neberou! A tak jsme si spokojeně pochlastávali a brnkali na kytaru, než nás zmohla únava.
	ČTVRTEK 27. srpna 1998
	Nevím jak je to u jezera možné, ale vypadá to, že byl v noci příliv. Zvedla se totiž hladina a písek kolem nás výrazně zvlhnul.
	Po snídani jsme vyrazili za kulturou do Toleda, města, které má určité společné rysy s Českým Krumlovem. Je starobylé se zmateně zakroucenými uličkami, obtéká ho řeka a je v něm taky spousta předražených hospod! Cestou se nám stala první opravdu nepříjemná věc. Od předjíždějícího auta odlétl kamínek a udělal nám malou dirku do předního skla. Zpočátku jsme tomu nepřikládali velkou důležitost, ale pak jsme zjistili, že se prasklina začíná rozšiřovat, a během několika hodin jsme měli šrám až do půlky okna. Pak se to naštěstí zotavilo... totiž zastavilo.
	Honba za paellou pokračuje. Ukázalo se, že to sice je typické středošpanělské jídlo, leč v samotném středu Španělska ji (na rozdíl od jeho jihu) neměli. Prošmejdili jsme půl města a nakonec jsme si dali na periferii trochu jamón serrano, alias horské šunky, což je také jedna ze specialit (pro změnu jihošpanělských). Poslali jsme nějaké pohledy, doplnili zásoby v našem oblíbeném Lidlu a zamířili do Madridu.
	Sláva! Prší! Přímo v Madridu nás zastihla první pořádná bouřka a věřte, že jsme z ní měli radost jak malí kluci. David měl v úmyslu se trochu zdržet a cournout se po městě, ale byl přehlasován línější většinou a tak jsme pokračovali v cestě. Petr nám ještě předvedl pár ze svých dálničních fíglů a po několikerém projetí téhož úseku dálnice jsme byli konečně venku z města. Jeli jsme opět dlouho do noci a zakotvili až v nějakém minilomu nebo skládce stavebního materiálu. Jo ještě si vzpomínám, že nás během cesty hrozně zaskočilo, když na nás promluvil stojan u benzínové pumpy...
	PÁTEK 28. srpna 1998
	V dopoledních hodinách jsme dosáhli severního pobřeží. Foukal vítr a teplota se pohybovala mezi "jen pro otužilce" a "arktická smršť". Z původně nevinné myšlenky postavit si malý hrad z písku se vyklubalo skupinové sochařské šílenství . Strávili jsme několik hodin (asi 4) stavěním všelijakých pískových skulptur, přičemž jsme stačili zkonzumovat odpovídající počet krabic vína. Vlivem této tekuté inspirace jsme si postavili Karlštejn s párkem pyramid na dvoře , dálnici s kruhovým objezdem s nájezdem na Velkou Čínskou zeď, chrám boha plodnosti a pár dalších staveb - Koloseum a Eiffelovu věž včetně. Když jsme se dostatečně umělecky realizovali, vyrazili jsme sehnat konečně paellu za snesitelnou cenu. Nikoho snad nepřekvapí, že jsme opět neuspěli. Byla nechutně předražená a tak jsme si jí koupili mraženou v sámošce a uvařili si jí sami večer v horách po trampskem zpusobu . Jako obvykle jsme kempovali na skládce. To už asi bude náš osud. V noci byla poněkud kosa. Přituhuje.