SOBOTA 29. srpna 1998
	Protože se už pomalu loučíme se Španělskem, zastavili jsme v Bilbau v obchodním domě. Potřebujeme nakoupit proviant před cestou do Francie a utratit poslední pesety za dárky domů. Naposledy se kocháme pohledem na sličné Španělky a zavlažujeme hrdlo španělským pivem.
	Hygiena u jezera s dvoutaktním holením (na čtyři lidi jsme měli jen dva kopáčky a jedno boční zrcátko u auta). Dno zmíněné vodní masy bylo bohužel natolik bahnité, že když se člověk chtěl umýt ve vodě, neměl šanci. Museli jsme vždycky nabrat vodu do kotlíku a na břehu se navzájem polévat. Kompletně jsme vyskládali auto, abychom zjistili, co nám to teče do kufru. Nic jsme nenašli, zato jsme si konečně udělali pořádek v autě a ušetřili spoustu místa.
	Zastávka na pivko u přehrady. Praskla pojistka (fusekle nebo fosílie nebo nějak tak tomu ti Španělé říkají) a Petr měl neúspěšné interview s pumpařem. Spíme u Jaca. (To není zvíře, ale město!) Romantický večer pod hvězdným nebem za rachotu kytary a chrchlání hlasivek. V noci někdo otevřel ventilačku ve stanu, takže nám David málem umrznul. Chudáček...
	NEDĚLE 30. srpna 1998
	Když jsme si ráno šli vyčistit zuby , zjistili jsme, že jsme spali hned vedle ideálního místa na spaní. Závětří s ohništěm, kousek vedle romanticky bublal potůček a navíc sem nebylo ze silnice vidět. Ani jedno z toho naše skutečné nocležiště (ležící pouhých dvacet metrů opodál) nesplňovalo.
11:30	Projeli jsme Pyreneje a překračujeme hranici . Celníci se zase flákaj, takže tu není ani noha. A jak tak sjíždíme úzkou silničkou od hranic do podpyrenejí - proti nám ovce! Oněmnělí údivem jsme zastavili (nechtěli jsme z nich udělat skopové na štěrku) a díváme se na spořádané stádo, které ze stran hlídá francouzský voříšek a zezadu bača v Renaultu. O pár kilometrů dál zase míjíme frontu krav vcházejících do otvoru ve skále. Divná země... Měníme nějaké peníze a uháníme dál. Petr nám opět předvedl jeden ze svých navigátorských triků, který jsme pojmenovali Leninova smyčka.
	Jednou takhle čekáme na křižovatce a přihnaly se dvě Francouzky a začaly nám mýt čelní sklo. Potřebovalo to sice jako sůl, ale franky jsme zrovna nazbyt neměli, takže jsme se jim to snažili rozmluvit. Naše nesmělé mávání a odhánění však asi nebylo dostatečně mezinárodní. Nakonec jsme jim za jejich snahu zaplatili tvrdou českou měnou. Aspoň jsme se zasloužili o šíření (dobrého) jména republiky.
	Kempujeme v lese kousek od vinice. Hrozny se ale bohužel nedají jíst, takže musíme vzít za vděk vínem již zpracovaným. Posilněni tímto lahodným mokem jsme rozvinuli hlubokou filosofickou debatu o smyslu života, diferencích mezi materialistickým a idealistickým vnímáním života a základních životních hodnotách. Závěr: "Kunda proti vodě utáhne tři lodě!"
	PONDĚLÍ 31. srpna 1998
	Po ránu jsme zamířili do Versailles. Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme se s autem propracovali k jádru atrakce. Zároveň jsme zjistili, že ani kamenité a prašné cesty španělského venkova na tom nejsou tak zle jako silnice v parku ve Versailles. Poblíž zámečku uvnitř parku se nám stala zajímavá věc. Autem už to dál nešlo, takže jsme zaparkovali, že půjdeme taky chvíli po svých. Když jsme odcházeli od auta, všimli jsme si černocha, který se dle Davidova soudu choval podezřele. Postávali jsme tedy a čekali až odejde. Jenže se to nějak semlelo a on nám zmizel. David s Jirkou se vrátili k autu podívat se, jestli tam někde neokouní. Najednou se v domě poblíž rozletělo okno, v něm se objevil náš podezřelý a seřval nás jako malý kluky. Sice francouzsky, ale dost výmluvně. On tam totiž bydlel...
	Paříž, pařím, paříme. Sice nám to trvalo více jak půl dne, ale jsme konečně v Paříži. Projeli jsme si pár kilometrů toho největšího z francouzských "kruháčů" a zaparkovali v podzemních garážích poblíž parlamentu. Kolem Vítězného oblouku a přes Chans Elysees jsme se pak vydali do centra. David s Honzou byli ještě dychtivi nových zážitků, ale na Jirkovi s Petrem už bylo velmi patrno, že mají dost. Zvykli si poslední dobou hlavně sedět v autě a somrovat u šéfkuchaře o něco k jídlu a během toho jim patrně poněkud zlenivěly svaly. Projevilo se to tím, že ještě než jsme dorazili pod Eiffelovu věž, znechuceně a znaveně se svalili na první lavičku v parku a místo kochání se místní kulturou a architekturou švenkovali pohledem po vnadách kolemjdoucích děv.
	Padl večer a my začali své kroky pomalu stáčet zpět k autu. Na některém z mnoha kruhových objezdů jsme ale asi zakopli o bludný kořen nebo spíš přešli trochu víc ulic, než bylo třeba, a po zhruba půlhodinové procházce jsme se ocitli opět před Eiffelovkou... David kajícně přiznává, že tuhle "drobnou navigační odchylku" má na svědomí on, jelikož měl v té době zrovna mapu, ale my ostatní jsme za ním šli jako ovce. Druhý pokus se už podařil. Vyjeli jsme z města na severozápad a dlouho do noci jsme se sirkami v očích hledali místo pro nocleh.