ČTVRTEK 20. srpna 1998  
8:20 Vstáváme a rozespale pozorujeme ranní chaos David s Honzou . Berou si s sebou "jen to nejdůležitější" a teprve zjišťují, co si z domova vzali všechno za krámy.
10:00 Zkušeně vjíždíme na parkoviště v portu a utíráme slzy dojetí . Nikdo moc netušíme, do čeho to vlastně kluci jdou, takže jsme všichni zvědavi, jestli se tu zítra ve zdraví sejdeme.
10:30 Konečně jsou pryč! Jedeme nakoupit do Continentalu. Jirka si chce konečně koupit brýle proti slunci a taky potřebujeme baterky do baterky. Přihodili jsme i vteřinové lepidlo (s předchozím lepidlem para madera jsme moc dobré zkušenosti neměli) a šmirgl a předsevzali si, že až se zase uvidíme s klukama, kytara bude hrát jako nová.

Ulepení od nesmyslné zmrzliny vyrážíme na cestu. Volíme zásadně co nejmenší a nejhrbolatější cesty a radujeme se z krásné krajiny. Na oběd jsme zastavili na kopci u jakési opuštěné boudy. Vůbec jsme nepochopili, kdo a k čemu ji tam postavil, ale byly v ní lavice a stůl, na němž jsme si okamžitě rozložili kytaru a jídlo a jali se na obojím pracovat .

mapa nakreslená rukou pravého španělského hasiče Zrovna jsme se holili, když najednou vidíme, jak se po cestě blíží dva offroady. Široko daleko ni živáčka a my jsme dohromady uměli španělsky jenom "dobrý den" a "nemám peníze". Z jeepů vyskakalo asi šest chlápků v overalech a jeden v uniformě. Připadal jsem si jak v X-Files. Bouda byla evidentně jejich, takže se naší přítomností cítili poněkud zaskočeni. Vyhrabali jsme z auta slovník a navázali kontakt. Naše jazykové dispozice byly naštěstí vyrovnány, protože oni zase neuměli lautr nic anglicky. Po půlhodinové lingvistické bitvě jsme zvěděli, že jsou to hasiči, kteří z této boudy pozorují krajinu, jestli někde nehoří. Chlápek v uniformě byl lesník a všichni se chovali s přátelsky. Zeptali jsme se, kde bychom se mohli vykoupat (výsledkem je mapa vpravo), sbalili si své saky paky a vypadli. Chtěli jsme si je na památku natočit, ale Jirkovi v kritickém okamžiku došla baterka. Naštěstí to celý zbytek Španělska tutlal, takže se vrátil ve zdraví.

14:00 Patrně jsme přeci jen neporozuměli přesně, kam nás hasiči poslali, protože jsme se kvalita cesty neustále zhoršovala. Jednou jsme dokonce museli objet kus utržené silnice. Pak ale přišla změna. Silnice vypadala jako nová a při tom pořád nikde ani noha. Podle mapy jsme zahnuli doprava (jednosměrka - bůh nám odpusť) a dojeli k ceduli s nápisem "PROHIBIDO EL PASO A TODA PERSONA A JENA A ESTA OBRA". Už předtím jsme minuli podobnou, ale tahle byla tak velká, že nás donutila k zamyšlení. Ve slovníku bylo houby, ale z různých náznaků jsme vyrozuměli, že nejspíš trčíme uprostřed vojenského prostoru!

Rohodli jsme se nedělat ze sebe živý cíl a změnili směr. Asi po půl kilometru ostnatého drátu po obou stranách jsme dojeli k bráně s vojákem. Jirka popadl naši "mapu" a šel se přeptat na cestu. Služba naštěstí zachovala chladnou hlavu (nebo překvapením zapomněla střílet) a tak jsme se s novými informacemi vydali dál. Ještě než jsme rozjeli, začal vojáčkovi v budce zvonit telefon. Doufám, že jsme mu nezpůsobili potíže.

16:45 Vedro nabralo na obrátkách, a proto když jsme zjistili, že voda, kterou nám doporučili hasiči je za ostnatým drátem (a koupe se v ní dobytek), opustili jsme myšlenku na koupání a vydali se hledat aspoň stín. Nakonec jsme zakotvili pod mostkem a byli rádi, že jsme rádi. Ještě jsme stihli odstranit další vrstvu lepidla z kobylky než nás přišli vyhodit domorodci jdoucí s koněm na pastvu. Bohužel nebyli tak přívětiví jako naši dopolední známí, takže jsme hodili krámy do auta a jeli dál. Plazíme se po hřebeni a je nám skvěle. Jedu asi třicet, požírám sušenky a vedu filosofické kecy.
18:00 Pomalu hledáme něco k snědku. Ve výborně vzhlížejícím domě jménem Aula de natura nebyla ani noha (třeba to ani nebyla restaurace), ale o pár kilometrů dál nás jeden domorodec odkázal na hospodu na křižovatce. Měli sice jen tapas, ale dostali jsme k němu dost dobrý pivo. Všimli jsme si nástěnné mapy a chystali se přeptat na cestu. Našel jsem si v Konverzaci do kapsy větu "Kde najdeme..." a Jirka si ve slovníku našel "...tábořiště". Protože jsme ani jeden nebyli schopni udržet v paměti celou větu, nezbylo nám, než ji říci společnými silami. Bohužel jsme při tom patrně použili nevhodný přízvuk, takže nám nikdo nerozumněl. Pak se nás navíc ještě ujal místní chytrák, takže jsme čtvrt hodiny stáli před mapou a on hledal, kde to vlastně jsme. Výborně jsme se bavili, protože jsme mu do toho česky kibicovali. Naštěstí mu do toho nakonec vstoupila hospodská a situaci vyjasnila. Vyrážíme do kempu.
19:00 Po deseti kilometrech jsme doznali, že jsme asi přejeli. Dojel nás chytrolín z hospody a mával tak zuřivě rukama, že jsem to radši otočili. Za první zatáčkou jsme to ale zapíchli a Jirka se šel vysrat. Pak jsme slepili kytaru a jeli se podívat, jestli ten camp přeci jen nenajdeme. Zjistili jsme, že se je v kopci, autem se do něj nedá a za všechno se platí. To tak! Když jsme ve světle zapadajícího slunce louskali ceduli u vchodu, pozorovaly nás volně puštěné krávy a viditelně se při tom dobře bavily. Nakonec jsme zastavili kousek dál na odpočívadle u silnice a dali si dobrou noc. Jirka nacouval těsně ke křoviskům stydlivě zakrývajícím sráz za nimi (aby na nás z jeho strany nikdo nemohl), takže jsem se v noci parkát vzbudil s pocitem, že couváme dolů.
  PÁTEK 21. srpna 1998
10:00 Když už to opravdu dál nešlo vzdorovat sluníčku, vstali jsme a udělali si polívku. Jirka se oholil (poslední dobou si to nějak bere) a vyrazili jsme na cestu - hledat stín. Po zkušenostech ze včerejška jsme nechtěli nic riskovat a byli jsme rozhodnuti válet se celej den.
Po cestě se nám zachtělo trochu architektury i odbočili jsme do Jimena de la Frontera , malebného městečka na kopci obklopujícího zříceninu. Řeknu vám, Minotaurův labyrint hadr. Navíc měly všechny uličky maximálně čtyři metry na šířku a minimálně čtyřicetistupňový sklon.
Zastávka u staveniště sice slibovala stín, ale okolo projíždějící náklaďáky dělaly takový rámus a prach, že jsme to vzdali. Jedeme zpátky k pobřeží - to vedro se bez vody nedá vydržet. Odbočujeme z dálnice, snad nás to zavede na pláž. Najednou závora a u ní frajer v uniformě. A za závorou něco jako španělské Beverly Hills! Zkušeně hodím pár anglických slov na "vrátného", který to nakonec vzdává a pouští nás do ráje. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Všude palmy, čerstvě posekané trávníčky a čisto (a zpomalovací retardiéry, sakra!). Zaparkovali jsme u pláže a vyrazili do vody. Ovšem dlužno říci, že špinavější moře jsme za celou cestu neviděli. Hned vedle něco stavěli a voda smrděla naftou. V břiše nám už pěkně kručelo, a tak jsme se vydali hledat něco k jídlu. Okukovali jsme Španělky s přenosnou chladničkou jak se cpou grilovaným kuřetem, ale evidentně se nám nechystaly nic nabídnout. Tak jsem se osmělil a zeptal se, kde bychom mohli sehnat něco k zakousnutí. Nic nepochopily (navíc neuměly ani slovo anglicky) a na Leninovo zoufalé gestikulování nás poslaly k nedaleké budově. U ní jsme bohužel zjistili, že občerstvení je pouze pro zvané, takže jsme to zase otočili. Ještě jsme zkusili štěstí u Španělek, ale zkuste někoho sbalit, když musíte před každým slovem deset minut listovat ve slovníku. Kuře už snědly, tak jsme to vzdali. Po chvilce bloudění (než jsme se z toho wonderlandu vymotali) a jízdy jsme nakonec zastavili ve stínu reklamní cedule na jízdenky do Maroka a dali si dvacet.
17:00 S jízdním řádem v kapse (dostali jsme ho zadarmo v poblíž stojící boudě) se vydáváme do Puerto Algesiras uvítat naše zbloudilé bratry. Čekáme dobré čtyři hodiny, brnkáme na kytaru a foukáme na harmoniku (učíme se s Jirkou písničku od Keksáků) a kluci nikde. Podle jízdního řádu přijela poslední loď už před hodinou, takže to balíme a jedem pryč. Naštěstí jsme byli domluvení, že tam kluci možná přespí dvakrát, takže jsme byli ještě vcelku klidní. A málem jsme přejeli holku, která nám skočila před auto! "Ahoj kluci, nejedete domů?" zeptal se vedle stojící kluk a nám v prvním šoku ani nedošlo, že mluví česky. Ukázalo se, že se Kamil se Zlatkou právě vrátili asi z třítýdenní pouti po Maroku a mají toho plné zuby. Bohužel jsme je mohli hodit nejdál do kempu, což jsme taky udělali . Zazpívali jsme si s kytarou a hajdy do spacáku. V kempu už jsme to znali jako své boty (byl to ten samý, jako předevčírem), takže se Jirka odvážil a poprvé za celou cestu spal venku.
23:00 Depka. Máme za sebou první týden.
  SOBOTA 22. srpna 1998
9:30 Vytlačujeme auto z písku, necháváme brňáky na stopu a jedeme se podívat na Cadiz. Přejíždíme kopečky se spoustou větrných elektráren a odbočujeme do Tarify. Na nejjižnějším místě Evropy jsme postáli po boku místní "Sochy svobody" (vypadá spíš jako ten borec v Rio de Janeiru) - bylo odtud opravdu vidět Maroko, nakoupili a napsali pohledy a po chvíli hledání a "konverzace" s domorodci jsme také našli correo, z něhož jsme je odeslali. Vstupné do pevnosti činilo 200 peset, takže jsme se rozhodli, že se za ně radši najíme. A tak jsme také učinili. Naše taktika jezdit jen po největších okreskách se vyplatila a my objevili úžasnou restauraci (se splachovacím záchodem a toaletním papírem), kde jsme se za 2 350 peset naprali výbornou paellou (typické španělské jídlo), pivem a olivami. Tomuhle říkám dovolená!
13:00 Horko opět útočí, a proto jsme se zastavili v Zahaře u moře. Atlantik byl suprově čistý, jen kdyby byl o něco teplejší. Něco na těch mořských proudech musí být, protože o kousek zpátky ve Středozemním moři byla voda podstatně teplejší. Po cestě zpátky do Algeciras ještě zastavujeme na krátkou přestávku v blahodárném stínu, ale jinak už netrpělivě spěcháme do přístavu. Přeci jen nám trošku běhal mráz po zádech.
17:00 Je to v pohodě! Nečekali jsme ani hodinu a Honza s Davidem se objevili. Ve zkratce jsme vyslechli jejich story, rozhodli se, že tohle my zažít nemusíme, a vyrazili on the road again. Navečeřeli jsme se v hospodě (David se nejdřív snažil objednat, ale pak jen rezignovaně odkýval všechno, co mu číšník řekl, a po chvíli nátlaku přiznal, že si není moc jistej, co vlastně přinese.) a vyrazili hledat nocleh. Úkryt nám poskytlo holé pole (pozor verš!) poblíž opuštěného prasečáku. Přijeli jsme už za tmy, takže jsme uléhali s otazníkem, co asi ráno objevíme zajímavého.